Dita Pepe: Nezakonzervovat se, otevřít se světu

05.08.2020

Stejně jako fotografií umí Dita Pepe uhranout i osobním šarmem. Když spolu mluvíte, nadchne vás odpovědí pro další otázku. Oslovili jsme ji při tvorbě strategie Slezské univerzity, abychom si společně popovídali o univerzitě. Přestože o sobě Dita Pepe říká, že svět vnímá hlavně přes své třetí oko, nešetří ani inspirativními slovy a myšlenkami.    

Když se řekne Slezská univerzita… Je nějaký moment nebo zážitek, který se vám na první dobrou vybaví?

Je jich určitě hned několik. Na mé první setkání s univerzitou a Institutem tvůrčí fotografie došlo v polistopadové době, kdy jsem ještě žila v Německu a měla jsem radost, když se mi pod zvětšovákem podařilo udělat pěknou fotku. Institut byl pro mě nový svět, obrovská naděje a šance, že skrze fotografii můžu změnit svět. První zážitek u talentových zkoušek byl vlastně ten nejsilnější. Bylo tam hodně lidí a já v té době netušila, že vůbec existuje tolik lidí, kteří se o fotografie zajímají. Myslela jsem, že fotí jen profesionálové a pár dalších nadšenců, kteří mají doma komoru. Na Slezské jsem potom zjistila, že fotografie může být životní styl. Že skrze fotografii vnímáte život a lidi, kteří také čtou život přes obrazy. Získala jsem třetí oko. Našla jsem tady hodně lidí se společnými zájmy, dřívější profesoři jsou nyní kolegové. Propojila jsem se s lidmi, kteří dnes tvoří můj svět. Na Slezské jsem taky potkala svého nynějšího partnera. Takže mám se Slezskou spojenou obrovskou životní změnu. 

Bavíme se spolu v době, kdy Slezská univerzita chystá strategii na několik dalších let. Když budeme porovnávat, jak je na tom podle vás Slezská univerzita ve srovnání s jinými?

Poznala jsem zblízka univerzity v Olomouci a ve Zlíně, kde studuji doktorát. Taky jsem už sjezdila část světa a nahlédla do univerzitního života například v Německu nebo Austrálii. Třeba právě v Austrálii mě ohromilo zázemí, které je věnované relaxu. Obrovské prostory s výhledy do parku, v nich řada jakýchsi zvukotěsných odpočívek, kde se mohli studenti zavřít do tmy. Nebo malé prostory se stoly a židlemi pro soukromí a klid, samostudium nebo přípravu. Podobně pěkného zázemí u nás ještě není tolik, i když se to zlepšuje. Ve světě jsem si taky uvědomila, že být vysokoškolským pedagogem je určité privilegium a dává vám určitý společenský status. Přesto je tu jeden velký rozdíl mezi studiem v Česku a zahraničí. V cizině jsou pedagog a student partnery. U nás pořád do velké míry platí autoritativní způsob jednání. Vnímám to jako matka dospívajících dcer a také si vzpomínám na nepříjemný zážitek během studia na Ostravské univerzitě v rámci doplňujícího pedagogického studia.  Je to samozřejmě otázka osobnosti daného vyučujícího. Ale generace mých dětí už to myslím nebude chtít akceptovat.

Jaký je vlastně váš život na Slezské?

Škola nabízí dobré a stabilní zázemí pro práci, umožňuje lidem věnovat se svému oboru a rozvíjet se. Jsem s univerzitou sžitá. Svět je pro mě fotka a ITF, jehož jsem součástí, má i oproti jiným pracovištím nepřenosnou pozitivní atmosféru. Výuka probíhá v horách, studenti jsou blízko pedagogům, je to komunitní záležitost a vytváří se tam hluboká přátelství a vztahy.

Jak hodnotíte vývoj univerzity za posledních řekněme 10 let?

Svět se hodně proměnil a mění. Technologicky jsme dost podmíněni všemu, co se kolem děje. Univerzita se s tím tempem snaží jít ruku v ruce. Přizpůsobuje se poptávce a jde jí to myslím dobře. V případě fotografie je ta rychlost a digitalizace až sebezničující. Osobně mi to nevyhovuje, sama upřednostňuji práce na dlouhodobých projektech, které nejsou pod časovým tlakem. Hodnotou je pro mne dobrý nápad a srozumitelnost. Záměrně používám staré technologie, abych se tomu bránila. Ale nejde to zastavit, studenti musí mít rozhled, stejně jako musí vědět, že mohou dělat své věci ve vlastním tempu a že nemůže jít vždy o kvantitu a rychlost.

Když se zeptám obráceně, kam by se podle vás měla univerzita posunout za dalších 10 let?

Bylo by úžasné, kdyby univerzita byla samozřejmým partnerem pro to, co je v regionu a Česku důležité. Kdyby svým poznáním a věděním přispívala k řešení otázek a problémů, které lidi trápí, a kde na to má univerzita odborníky. Třeba jako nyní, když je potřeba roušek, a na mnoho otázek neznáme odpovědi. Taky bych si přála, aby pro mé děti a další generace byla univerzita zázemím, kde mají lidi chuť pracovat a studovat, kde mohou rozvíjet svůj potenciál, aby pak mohli něco dokázat a univerzitu nebo i Česko proslavit. Univerzita by si měla umět získat studenty, kteří se profilují jako nadprůměrní. Měla by lidem dát možnost nahlédnout do světa, rozvíjet se. Umožnit lidem třeba vzít si rok studijního volna, odpočinout si a dělat na chvilku i jiné věci. V Německu tu možnost mají i pedagogové a funguje to. Nezakonzervovat se. Být otevřený vnějšímu světu a okolí. Titul není hodnost.

Vidíte nějaké překážky, aby se vaše slova mohla naplnit?

Při rozvoji univerzity bude vždycky nutné myslet taky na peníze, ať už na projekty, nebo na zaplacení kvalitních lidí. Člověk je z principu svého nastavení spíš proti jakýmkoliv změnám. Musíme jim být otevření a hledat cesty. A ještě jedna praktická věc. Mám pocit, že za 10 let, co učím, nikdy nebylo tolik administrativy. Občas si říkám, že na volné noze by to možná bylo jednodušší. Administrativu by myslím měli dělat lidi, kteří si to zaměření vybrali. Být multifunkční brzdí potenciál.

Vidíte ještě nějaký skrytý nebo neobjevený potenciál, který Slezská může nabídnout světu? 

Umím si představit víc projektů cílených na město a okolí. Hledat vzájemnou prospěšnost. Ve spojení s fotografií a dalšími obory třeba žurnalistickou formou zaznamenat a prozkoumat život místních lidí, nejen v obrazech, jako se obdobně tomu před mnoha lety dělal projekt Lidé Hlučínska. Svět se mění, lidé žijí jiné životy. Může to být dobrá sociologická sonda, třeba by takový projekt otevřel řadu otázek, které by lidé chtěli řešit, aniž to tuší. Obecně se dá hodně těžit z propojování jednotlivých oborů nebo ze spolupráce s jinými univerzitami. Potenciál univerzity je určitě v lidech, jejich moudrosti. Za lidi, které mám kolek sebe, jejich otevřenost a moudrost, jsem ráda.     

Michal Sobek